Věra Roubalová k Ceně paměti národa

 Milí přátelé,
děkuji za cenu, ale přebírám ji pouze s podmínkou, že je to zástupně za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci. Mezi ně patří jak můj první manžel Pavel Roubal, tak všichni ti nenápadní a odvážní lidé, kteří opisovali, vázali a distribuovali samizdatové knihy, pořádali domácí semináře a mnoho jiných významných aktivit. Nebylo jim lhostejné, co se tehdy dělo.
    Chtěla bych využít této příležitosti a říci, co považuji za důležité dnes. Pracuji již dlouho v nevládních organizacích s migranty, uprchlíky, s příchozími, tedy jak se u nás nepěkně říká: s cizinci. Vím, že jejich život u nás není lehký, protože se necítí být přijímáni jako rovnocenní lidé. Vstřícné přijetí je přitom jednou z jejich nejdůležitějších potřeb, protože jsou vytrženi ze svého prostředí a způsobu života. Jde přitom o lidi, kteří nás nejen svou kulturou mohou v mnohém obohatit.
Emigrace je i tématem dnešního výročí. Tisíce lidí od nás utíkali jak před Hitlerem, tak před komunistickou totalitní mocí. A - až na výjimky - byli přijímáni. U nás však v posledních letech roste politická nechuť migranty přijímat. K jejímu ospravedlňování slouží i ekonomická krize. „Když u nás nedovolíme migrantům pracovat a přimějeme Čechy aby nastoupili na jejich místa, vyřešíme tím nezaměstnanost v České republice“ - to je argumentace Ministerstva práce a sociálních věcí. Obávám se však, že na pracovní místa těchto migrantů (z nichž mnozí u nás zůstanou ilegálně) nastoupí migranti jiní, dovezení pracovními agenturami, kteří budou placeni ještě hůře a jejichž práva budou ještě více porušována. Celá tato praxe se hodí mnohým zaměstnavatelům a jejich lobby. Mám prostě dojem, že s migranty se u nás nezachází jako s lidmi, s jednotlivci, ale jako s masou, kterou lze využít a když už se nehodí, tak ji jako balík poslat nazpátek - to je pro změnu politika českého ministerstva vnitra. Takovéto nelidské a restriktivní zacházení s příchozími jen nahrává extremistům, kteří chytře využívají protimigračních nálad posvěcených státní politikou.
    Myslím, že - stejně jako za totality - nám nemohou být lhostejné individuální osudy lidí, jejich rodin, jejich lidská práva. Naštěstí se i dnes najdou poctiví a čestní lidé, kteří jsou oporou menšinám a odmítají se přizpůsobit restriktivní politice státní moci.
Ještě jednou děkuji.                                 8.5.2010